HALÓ
Zas číslo vytáčím a počítám,
jen zvonění, už poosmé – a nejsi tam,
však slyším náhle celkem jiný tón…..
Haló, nepokládej telefon!
Je mi bídně, je mi hej,
že jsem náhle s tebou sám,
jsem blázen, těžký případ
od té chvíle, co tě znám,
jen se mému zmatku směj,
nebojím se trapasů,
dokud smím tě slůvky líbat
do vlasů.
Už dávno znám tě z letmých setkání,
vždy vídal jsem tě v představách – i ve spaní,
ve vlastní tváři nevyznám se snáz….
Haló, co však neznám, je tvůj hlas!
Ale jak jej můžu znát,
když jen stále mluvím sám?
Inu, blázen, těžký případ
od těch dob, co já tě znám,
v duchu dál si kreslím rád
z profilů i z ánfasů
tu tvář, co slůvky líbám
do vlasů.
Haló, nepokládej telefón!
Podej stížnost písemnou,
že ti volávám, když spíš,
můžeš vysmát se mým chybám
i mlčet dál smíš,
dveře zamkni přede mnou,
najdu zadní vrátka snů
a díky jim tě líbám
do vlasů.